Přejít k hlavnímu obsahu
x
Listová zelenina - elixír zdraví

Listová zelenina nejen na jaře

Jakmile roztají záhony, je možné začít vysévat první zeleninu. Mezi nejranější a nejotužilejší patří ta listová. Navíc není náročná na teplo, a proto se dá pěstovat i v klimaticky méně příznivých oblastech. Řádný vývoj listové hmoty ovšem vyžaduje humózní půdu, dostatek živin, zejména dusíku, a vláhy. Potřeba výživy je dána především krátkou vegetační dobou této zeleniny – pěstuje se zhruba poloviční dobu než třeba zelenina plodová nebo kořenová.

Pro srovnání – saláty se sklízejí dva měsíce po výsadbě, špenát lze poprvé otrhávat dokonce už šest týdnů po výsevu, potřebují proto dobře zpracovanou a vyhnojenou půdu se zásobou organické hmoty. Na chudých, vyčerpaných půdách nic nesklidíte, protože rostliny nevytvoří dost listů a růst budou směřovat jen k základnímu přežití. I proto zeleniny pěstované na chudých půdách tak často vybíhají do květu. Listová zelenina snáší i přímé organické hnojení. Výhodně se rychlí ve všech typech skleníků, fóliových tunelů a plastových krytů, a to i v zimě. Menší mrazy ji nepoškozují. Proto už nyní můžeme sklízet bohatou úrodu, zejména z rostlin vysetých na podzim.

Užitkovou částí listové zeleniny jsou listy (listové saláty, špenát, šrůcha, šťovík, pampeliška, lebeda, listový mangold, naťová petržel, naťový celer, polníček, čínská hořčice, čínské zelí, endivie, řeřicha, potočnice, novozélandský špenát), řapíky (kardy, řapíkový celer a řapíkový mangold), víceméně uzavřené hlávky (salát hlávkový, římský a ledový, pekingské zelí) nebo puky (čekanka salátová). Botanicky patří k několika čeledím: hvězdnicovité (Asteraceae) - salát, čekanka, endivie, pampeliška, kardy; merlíkovité (Chenopodiaceae) - špenát, lebeda, mangold; brukvovité (Brassicaceae) - čínská hořčice, čínské a pekingské zelí, potočnice, řeřicha, roketa; miříkovité (Apiaceae) - celer, petržel; rdesnovité (Polygonaceae) - šťovík; kozlíkovité (Valeriana­ceae) - polniček; Aizoaceae - novozélandský špenát; šruchovité (Portulacaceae) - šrucha.

Listová zelenina je opomíjenou součástí našeho jídelníčku. Většinou se zahrádkáři omezují hlavně na pěstování špenátu a jarních salátů k řezu. Zvláště čerstvé listy, přímo ze záhonu, obsahují množství enzymů, vitamínů, minerálů, chlorofylu, vlákniny a dalších důležitých látek. Mnohé jsou navíc protizánětlivé, s protinádorovými účinky, silně zásadité, pro svůj téměř zanedbatelný obsah kalorií vhodné do redukčních i diabetických diet. Zvláště významný je pro zdraví obsah chlorofylu. Zabraňuje růstu nepřátelských bakterií, aktivuje důležité enzymy, je přirozeně protizánětlivý. Pomáhá při různých formách autoimunitních poruch, jako jsou roztroušená skleróza, diabetes 1. typu, autoimunitní zánět štítné žlázy aj.

Novozélandský špenát

Novozélandský špenát (čtyřboč rozložitá)

Tetragonia tetragonioides

Pochází z jižní polokoule, z Nového Zélandu a z ostrovů přiléhajících k Austrálii. Odtamtud se již v dávných dobách rozšířil do Jižní Ameriky a do Japonska. V r. 1772 byl z Nového Zélandu dovezen do Anglie a pomalu se šířil do Evropy pod názvem novozélandský špenát.

Český název čtyřboč i vědecké pojmenování Tetragonia je odvozeno od neobvyklého, čtyřrohého tvaru plodu, naprosto nezaměnitelného s plody jiných zeleninových druhů. Plod obsahuje několik pouzder s jednotlivými semeny. Protože má novozélandský špenát poléhavý vzrůst, sazenice se musí předpěstovávat a sklizeň malých listů je dosti pracná, nepěstuje se tato zelenina na velkých plochách. Oceníme ji spíše my, zahrádkáři. Je výhodnou náhradou špenátu v letním období, kdy pravý špenát vybíhá do květu. Rostliny novozélandského špenátu jsou rozložité a bohatě olistěné, takže jich na zahrádce postačí jen několik.

Rostlina je u nás jednoletá. Je poléhavá, se silně rozvětvenými, až metr dlouhými výhony. Koření mělce. Listy jsou trojúhelníkovité, řapíkaté, silně dužnaté a mají na povrchu řídce rozložené žlázky. Květy jsou malé, nenápadné, žlutozelené a vyrůstají jednotlivě v paždí listů. Novozélandský špenát je poměrně teplomilný a má rád vlhko. Vysazuje se proto na chráněné místo nebo do pařeniště. Plody jsou až 1 cm velké. Před výsevem je namočíme do vody, aby nabobtnaly, a teprve po dvou dnech je vysadíme do nádob. Předpěstované rostliny se vysazují do sponu 80 x 30-40 cm. Zpočátku rostou pomalu, a proto je raději pěstujeme v mezikultuře s jinou nízkou zeleninou.

Později vytvářejí souvislý přízemní kryt listů. S první sklizní můžeme počítat za 50-70 dní po výsevu. Čtyřboč sklízíme tak, že odřezáváme nebo odštipujeme vrcholy výhonů se 4-5 listy. Tím podpoříme větvení lodyh a tvorbu nových výhonů a zároveň rostlinu neochudíme o střední listy, důležité pro další vývoj. Hlavní vývoj rostlin i sklizeň spadá do letního období s vysokými teplotami (červenec až září).

Lebeda zahradní

Lebeda zahradní

Atriplex hortensis

Lebeda je stará kulturní rostlina. Pěstovala se již ve starověkém Řec­ku a Římě. Pochází pravděpodobně z lebedy lesklé (Atriplex nitens), jejímž domovem je jižní Evropa a asijská oblast od Kavkazu přes Střední Asii na Sibiř. V severní Evropě se nevyskytuje.

Na rozdíl od svého předka s lesklými listy má lebeda zahradní mladé listy pokryté drobnými bílými trichomy, takže vypadají jakoby silně pomoučené. Ve srovnání s ostatními druhy špenátové zeleniny mají jemnější chuť (v důsledku nízkého obsahu kyseliny šťavelové). Ještě ve středověku byla lebeda značně rozšířena, později ji zatlačilo do pozadí pěstování špenátu. Je to nenáročná a výnosná rostlina. Velmi snadno se pěstuje a listy můžeme otrhávat delší dobu než u špenátu. Upravuje se vařením stejně jako špenát. Odrůdy se vyskytují ve třech formách: s barvou listů žlutavě zelenou, jasně zelenou nebo krvavě červenou. U červené formy se antokyan při vaření vylouhuje a vařené listy jsou zelené. Všechny formy jsou velmi dekorativní, a proto se pěstují i jako okrasné rostliny. V zahradě často zplaňují.

Lebeda je jednoletá, nepatrně větvící rostlina, dorůstající výšky až 120 cm. Listy jsou trojúhelníkovité, celokrajné nebo jen mírně zubaté, bez lesku, jemné, na rubu i na líci stejně zbarvené. Květy jsou nažloutlé (nebo červené) v bohatých květenstvích, kvetou od července do září. Plodem je plochá nažka. Lebeda velmi rychle roste. Za dva měsíce po výsevu vytvoří množství listů a můžeme ji sklízet. Sejeme ji na jaře do řádků vzdálených od sebe asi 30 cm nebo naširoko. Může se vysévat i brzy na podzim k podzimní sklizni.

Kozlíček polní (Polníček)

Polníček (Kozlíček polní)

Valerianella olitoria

Polníček roste planě v širokém areálu celého mírného pásma Evropy, Malé Asie a Kavkazu.

První zmínku o tom, že se doporučuje pěstování polníčku, známe až z roku 1588 z Německa. Může se ovšem získávat i sběrem planě rostoucích rostlin. V Německu se dnes pěstuje na větších plochách, ale většinou je to vysloveně zahrádkářská zelenina. Není náročný na půdu ani na teplotu, je mrazuvzdorný a v krátké vegetační době umožňuje velmi časnou sklizeň. Sklízí se od pozdního podzimu do časného jara, kdy je salátové zeleniny nedostatek. Má vyšší výživovou hodnotu než hlávkový salát, především obsahem provitamínu A a vitamínů B a C. Polníček se dá pěstovat ve volné půdě, kde dobře přezimuje. V hluboké zimě jen po­rost lehce přikryjeme, abychom mohli listy sklízet. V zimním období je pochopitelně nejvhodnější pěstovat polníček ve studeném skleníku, v pařeništi nebo pod různými kryty z plastických hmot. Z čerstvých listů se připravuje chutný salát.

Polniček je drobná jednoletá rostlina. Přízemní růžice jsou jen několik centimetrů vysoké, kvetoucí rostliny dorůstají výšky 20-30 cm. Užitkovou částí jsou protáhlé listy. Sklízíme je tak, že nožem vypichujeme celé listové růžice. Kvetoucí rostlina vytváří na rozvětveném stonku drobné nahloučené modrobílé kvítky. Plod je malý, smáčknutý, žlutavé barvy. Osivo klíči až druhý rok po sklizni. Na jaře vyséváme polníček časně, protože při pozdějším výsevu vybíhá do květu. Sklízíme jej v květnu. Pro podzimní sklizeň jej vyséváme v červenci.

Roketa setá (Rukola)

Roketa setá (Rukola)

Eruca sativa

Roketa setá pochází z jižní Evropy a západní Asie, ale zdomácněla v oblasti od střední Evropy přes Španělsko do Maroka a přes Malou Asii do Turkestánu.

Je to jedna z nejstarších kulturních rostlin. Její intenzivní vůni a chuť znali již staří Římané. Semena a listy používali jako koření. Známou zeleninou byla i ve středověku. V současné době se nejvíce pěstuje ve Francii, Itálii a Egyptě. Užitkovou částí jsou listy, které se sklízejí jen v mladém stavu. Připravuje se z nich salát příjemně nahořklé chuti a vynikajících dietetických vlastností. Roketa se pro své intenzivní aroma přidává i do jiných zeleninových salátů, jemně nakrájena se používá k posypání brambor, masa, obložených chlebů či sýrů. Její semeno má až 30 % oleje, a proto se roketa v některých zemích pěstuje jako olejnina. V jiných oblastech, např. v Íránu, Indii, Řecku, jižní Francii a Španělsku, se z ní vyrábí velmi ostrá hořčice.

Roketa je jednoletá, asi 50 cm vysoká rostlina. Je nenáročná a daří se jí i v chudých půdách. Vyséváme ji přímo na záhon v dubnu až září ve špetkách (semínka jsou drobná) do sponu 40 x 40 cm a později ji vyjednotíme. Mohou se vysazovat i předpěstované sazenice. Rostlina velmi rychle roste. Pokud necháme semena dozrát a vysemenit, může se stát nechtěným plevelem – ovšem snadno se jí pomstíme rychlou konzumací.